Home » Autentické příběhy » Jak si odpustit to, co už nemůžeme změnit

Jak si odpustit to, co už nemůžeme změnit

Článek, který je zde sdílen je od kamarádky Nikoly Hauserové a jelikož tento web je zaměřen na osobní rozvoj, tak věřím, že spoustě z Vás pomůže odpustit sobě. Věřím, že nelze dělat kvalitní kroky v životě bez toho, aniž bychom milovali sebe a byli na sebe hrdí ve zdravém slova smyslu. Pro mě je třeba jednoduché odpustit druhým, ale sobě to jde hůře. Tak a teď přichází na scénu povídání od jiného interpreta, dobře se usaďte, vezměte si tužku a papír a směle do toho 🙂


Z počátku jsem váhala, zda příběh, který se Vám chystám sdělit, není příliš osobní a neměla bych si ho nechat pro sebe, ale pak jsem si uvědomila, jak významně ovlivnil můj život a pokud má potenciál inspirovat byť jen jediného člověka, tak prostě stojí za sdílení.

V rámci psychosomatické práce se svými migrénami, jsem dostala za úkol zapisovat si sny. Odmítla jsem to jako něco, co nepotřebuji a v čem aktuálně nevidím příliš velký smysl. O týden později jsem úplně jiným člověkem a v jiné souvislosti byla požádána, abych si zapisovala sny.

Už vím, že ignorovat „výzvy“, které si k nám hledají cesty stále znovu a znovu, se prostě nevyplácí, a tak jsem na to kývla. Fajn, řekla jsem si a plná zvědavosti jsem začala sledovat své sny a zapisovat si je. Moje sny – v podstatě žádný problém, myslela jsem si. Jenže až díky tomuto úkolu jsem si uvědomila, že se mi už rok zdají sny se stejným tématem. Několikrát do týdne. Téměř celý rok. A vždy po sobě zanechaly rozmělněné emoce. Co je to za zprávu, o které nevím, ale která uvnitř mě přesto velmi silně promlouvá?

Řekněme, že hlavním motivem snů byl květináč, který se v průběhu snu vždycky rozbil.

zlomený květináč
Začala jsem se sama sebe ptát.

Co pro mě znamená ten květináč?
Zklamání a bolest.

A jaký z něho mám pocit?
Tíživý, i když hlava ví, že všechno je v pořádku.

Co mi ten pocit způsobuje?
Šeď, která tíží srdce.

A kým bych bez toho pocitu, bez té šedé tíhy byla?
Byla bych volná, svobodná a ještě více v souladu sama se sebou.

Co k tomu potřebuji, abych byla ještě víc volná, svobodná a víc v souladu?
Potřebuji sama sobě odpustit.

Šokovala mě nejen vlastní odpověď, ale i ta rychlost, se kterou se vynořila. Nikdy by mě nenapadlo, že je to právě vlastní odpuštění, co potřebuji. A tak jsem si sedla a napsala sama sobě dopis, ve kterém si odpouštím. Odpustila jsem si chyby, kterých jsem se dopustila na sobě i na druhých. Vnitřně jsem si vyčítala, že jsem kdysi v minulosti jednala špatně, a tak jsem si odpustila i to, že jsem tenkrát nebyla schopná jednat lépe, odpustila jsem si, že jsem to jinak neuměla a nedokázala. A zavázala jsem se, že si dopis napíšu pokaždé, když se sen o rozbitém květináči vrátí a že si věnuji tolik odpuštění, kolik ho jen budu potřebovat.

První dopis měl tři strany a byl zatím jediný, který jsem napsala. Dnes to jsou víc, jak tři měsíce a mně se sen o rozbitém květináči už nezdál. Tíživý pocit je pryč.

16651756_1248893755147623_1661950601_n

Vím, co to je trápit se výčitkami na minulost a vím, co to je trýznit se vlastními minulými chybami. Minulost však už patří tam, kde nic nezmůžeme. Jediné, co je v našich rukách a co je dostupné teď a tady v přítomnosti, je způsob, jaký s minulostí naložíme. Výčitky a lítost nám nepřinesou nic pozitivního. Můžeme je však proměnit na cennou lekci, kterou jsme dostali a vzít si z ní, co nejvíce, aby nám byla prospěšná do budoucna.

Nikdo z nás není dokonalý a všichni děláme chyby, činíme dobrá i špatná rozhodnutí, ublížili jsme sobě i ostatním, ať už úmyslně nebo nevědomě, jednáme pod tíhou emocí, pod tlakem vlastního strachu, který nás donutil k tomu, čeho jsme pak litovali. Výčitky a zpytování svědomí nám pak nepříjemně promlouvají do myšlenek a bodají u srdce. Je v pořádku dělat chyby. Jsou zdrojem poučení. Schopnost pohlédnout na chyby zpětně, nám pomáhá se jim vyvarovat do budoucna. A dělat zase nové a dál se učit:)

Současně je důležité si uvědomit, že kdysi v onu chvíli, která se už stala, jsme prostě nebyli schopni jednat jinak. Kdyby ano, neudělali bychom to? Proto si nevyčítejme, co se stalo kdysi, místo toho vezměme svůj život do vlastních rukou teď a začněme ho tvořit k obrazu svému.

Buďme sami sobě nejlepším přítelem, chtějme po sobě víc, ale buďme k sobě laskaví. Netrestejme se za to, co už změnit nemůžeme, vezměme si poučení a věnujme si odpuštění.

Poselství tohoto článku je však dvojí.  Abych si mohla skutečně odpustit, musela jsem vědět přesně, co je to ono, co má být odpuštěno. Musela jsem se sama sebe zeptat, ptát a doptávat, abych mohla nalézt odpovědi. Ty skutečně podstatné, které se schovávají a nechtějí být na první pohled spatřeny.

Sebedotazování je jeden z nejlepších způsobů, jak se dostat ke svým vlastním odpovědím a především těm pravdivým. Není špatné se poradit, vyslechnout názor druhých, ale skutečnou pravdu o nás samých máme všichni ve svém nitru, a tak se nenechme mást odpověďmi ostatních, ale hledejme uvnitř.

A čím náročnější je nalezení odpovědi, tím jistější si můžeme být, že větší odměnu nám její nalezení přinese.

P. S. Tento článek věnuji rozbitému květináči :)

Nikola – www.nikolahauserova.cz

Share Button

Více článků na stejné téma :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Name *
Email *
Website