Naslouchání jako prkotina, která může změnit Svět?

No představte si to, kdyby si lidé naslouchali bez SOUZENÍ, KRITIKY, snahy dávat DOBRÉ RADY, MĚNIT DRUHÉ? Jak moc by se to tu proměnilo? Co války, byly by, kdyby si naslouchali a hledali vzájemnou dohodu? Kdyby sešli ze svých názorů díky pochopení více druhých?

Kamkoli bychom se podívali, ať do sportovních oddílů, partnerských vztahů, vedení firem nebo do východy malých dětí. Naslouchání je klíč k pochopení, co nám druhý chce říct, co má na srdci.

LIDI NECHTĚJÍ VÍCE RAD, NÁZORŮ a snahy je změnit. Mají vlastní inteligenci, která je navede.

U mě se to hodně měnilo, vzpomínám si, že minulý rok jsem si myslel, jak umím dobře naslouchat. Ovšem tomu tak nebylo, soustředil jsem se spíše na to, co řeknu, kam ta konverzace povede a jak moc budu mít dopad na toho člověka. A bylo pro mě neuvěřitelné nejen slyšet druhé a všimnout si, že je „tak trochu jedno“ co řeknu, ale z jakého místa to říkám. To pro mě je stále velké a nové. Že je opravdu rozdíl, pokud někomu něco říkáme z lásky, nebo z té nenávisti, zlosti, naštvání…

No a říkat někomu něco z místa, kdy jsme v klidu, kdy vidíme, že je ok je jako kdyby Vás umývaly tou nejkrásnější a nejmagičtější vodou. Naslouchat někomu bez kritiky a soudu je to stejné.

Možná proto, že to v naší společnosti tak chybí je to cenná komodita za kterou se už platí. Někdo si řekne, ježíš, to nemáte kamaráda, který by Vás vyslechl? Když se podívám zpětně pár let dozadu a přišel jsem za svými kamarády, že chci skončit s podnikáním fotografa, Jirko, však ty to ale umíš! Jsi v tom dobrej. Rozmysli si to. To samé rodina a nikomu to nezazlívám, jen jsem neměl vedle sebe nikoho, kdo by mě chtěl spíše pochopit a porozumět, jen vyslechnout. To totiž mnohdy stačí, abychom si něco ujasnili.

A já už tak toho přemýšlení měl v hlavě dost. Ještě další přemýšlení, tak co, říkají mi to blízcí, ale vevnitř vím, že to má být jinak a teď si ještě myslím, že je se mnou něco špatně… Byl to boj, tak jako když jsem se učil naslouchat. Nejdříve jsem si musel všimnout, že se hodně soustředím na to, co řeknu, že mi to dává smysl, abych přeci dobře poradil, dobře něco řekl… a nevypadal jako blbec…

NENÍ CO OPRAVOVAT, S LIDMI NENÍ NIC ŠPATNĚ…

Pamatuji si, že před lety jsem v koučovací akademii uslyšel pro sebe, že s nikým není nic špatně. To bylo děsně úlevné, protože najednou jsem tu neviděl lidi, kteří by pajdali, ale viděl jsem lidi, co si myslí, že pajdají a vypadá to tak přesvědčivě, že si to nejen myslí, ale i to říkají, je to jakási mantra. Že mají takové a makové problémy, jsou takoví a makoví. A ostatní jim ještě přitakávají.

JE PŘECI DŮLEŽITÉ, CO ŘÍKÁŠ

Nojo, ale pořád jsem bral jako to důležité, co řeknu. Jak zaujmu přeci. A čím více se soustředím na tyhle věci, tak tím méně jsem u toho, co mi druzí říkají. A tak se na to blbě reaguje, je to asi jako bych si projížděl mapu v autě a sledoval kolik přede mnou bude zatáček, semaforů a objížděk, ale zapomněl bych sledovat vozovku a reagovat na to, co skutečně nastane. Asi víte, jak daleko bych dojel :)))

U naslouchání to není tak nápadné, ale přijde mi, že jsme tak trochu zpomalení a ta druhá strana to cítí, že tam není ten člověk. Ta lidská bytost a není to tak přirozené.

Když jsem si tohle uvědomil, nedávalo to smysl takto pokračovat a začal jsem s lidmi jen být. A sledoval, že je tu jakási větší inteligence, která mi předhazuje slova, která je mnohem inteligentnější, než ty všechny mé naučené věci, zkušenosti. To je pecka přátelé, že to funguje! A druhá velmi magická věc na naslouchání je ta, že jakmile jen jste a více Vás zajímá ta druhá strana. Vcítíte se do druhých, čehož se druzí bojí… Protože co kdyby nerozdýchali ten tragický příběh přeci, ale tím, že nasajeme druhého realitu, tak nejen, že budeme chápat, proč věci dělá…Soucítit… Ale nevím, jest to dokážu popsat, ale v ten moment, kdy zmizí ten náš hlásek, kdy se vcítíme do druhého, tak už tam nesedí dva, ale jeden. Jedna inteligence. A pro každého člověka to je nesmírně naplňující vždy, když jsme. Když zapomeneme chvíli na toho štěbeťoura tam nahoře, jen jsme. A k tomu nepotřebujeme naslouchání, to se dá kdekoliv a kdykoliv. Jen to není na nás 🙂

A mě doopravdy překvapuje kolik lidí i v pomahačských profesí si myslí, že umí naslouchat. Není to špatně a vím sám za sebe, jak to je nevinné, kolikrát jsem se snažil opravovat lidi (měnit) a byl jsem přesvědčen, jak umím naslouchat. Vždy jsem za sebe spíše naslouchal tomu hlásku v mé mysli než druhým.

Tak kdybyste chtěli vrbu a kouče v jednom, ochutnejte se mnou, jak to magické může být. ZDE.

V tomto článku jsou fotografie s mou partnerkou, kdy jsme na acrojóze, která je o jiném druhu naslouchání 🙂

Share Button

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *