Když jsem dříve fotografoval (před 5 lety), tak mě ve fotografování často něco chybělo. Přišlo mi to celé prázdné. Samotný proces fotografie mě bavil, rád jsem zachycoval lidské emoce a něco mi vznikalo pod rukama. Kurzoval mezi lidmi na svatbách, bavil se a fotil. Nejdříve si vzpomínám, že jsem chtěl po roce focení svateb to nějak ozvláštnit a napadlo mě, že každý člověk má něco, co má doopravdy rád. Někdo motorky, historické vozy, zvířata, zpěv či hudební nástroj, čtyřkolky, jiní jsou hrdí hasiči či obzvláště ženy milují své rodiny. Tak jsme vždy na předsvatební schůzce s lidmi vymýšleli, co skvělého uděláme za aranžované fotografie.

Spousty z toho dopadlo a bylo zajímavým tahákem pro oko člověka na sociálních sítích a webu 🙂 Ale pro mě to bylo chvilkové zpestření, které stále nebylo ono.

Stále jsem vnímal, že je tu něco, co přehlížím. Pojmenovával jsem to, že jsem na špatné koleji s názvem práce. Někde uvnitř mě byla velká touha po pravdě, pravdě, jak můžu prožít šťastný život. Ten můj tak rozhodně nevypadal, každodenní stres, shon, tlak a já se honil někam, kde mě to nebaví. Tak jsem se rozhodl jít hledat a focení na volné noze pověsil na hřebík, prodal jsem techniku, smazal fotografie lidí, web a stáhl všechny reklamy.

Hodně urputně jsem věřil, že fotografie tu není pro mě, že to nééé. Nikdy jsem to přeci ve svých snech neměl, tak to logicky nebude ono 🙂

Neříkám, že focení budu dělat po zbytek života, ale z nějakého záhadného důvodu mě to táhne/fascinuje. Táhne mě být s lidmi a fotit je, když to jsou oni. Když se uvolní a odkrejou svoji tvář za těmi všemi obavami, nejistotou, předsudky a masky.

Přijde mi, že všichni jsme krásní, že když se na chvilku alespoň probudí to naše pravé já, přirozenost, člověk ožije a vidím před objektivem někoho jiného. To mě baví a když si lidé skutečně uvědomí, že mohou a nemusí věřit všem těm blbinám o sobě (pane fotograf dávejte si bacha na čočku, mě raději nefoťte, nejsem fotogenický, hezká,…) – a ožijí (alespoň na chvilku).

A osobně to je ten PŘESAH ZA DOKONALOSTÍ (umělostí člověka). Naučili jsme se věřit bludům ve své hlavě o sobě, naučili jsme se nějak chovat v přítomnosti druhých a vším tím jsme zakryli ten krásný prostor naší duše (pravost).

Člověk, kterej se usalaší v sobě je mnohem krásnější, než když se snažíme napresovat do té pomyslné krabice navyklostí v naší hlavě, kde nás tlačí víko a není to pohodlné a hlavně nás to vůbec nebaví a o čem je život ?

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *