Co mě poslední dobou začalo nejvíce fascinovat je proces tvoření fotografií portrétů, kde je mou snahou „probudit“ něco uvnitř fotografovaného. Rád tomu říkám fotky duší. Vím, že je to možná klišé. Buďte sami sebou. Vyjádřete svoji jedinečnost, atd. Ale já to prostě miluju, když lidé oživnou a jsou sami sebou. Co se mi na tomto líbí je větší spojení s inteligencí – přítomností. A to prostě každého z nás baví. Dokud do toho nevstoupí nějaký koncept, ego, naše naučené názory. Takhle bych se neměl projevovat, takhle bych se neměl cítit, už vím, jak toho dosáhnu, vypadám hrozně, cítím se blbě před zraky druhých, … Lidé, kteří jsou více tam, kde jsou se rázem změní v něco krásného, co v nás v každém stále je. Krásným tvorem plným moudrosti, lásky a radosti. Najednou jsou tu tam naše „problémy“. Cítíme se plní lásky. Ano, to je naše pravé já. Ovšem většinu času se někam ženeme a věříme velmi těm přechodným věcem, které cítíme či se nám honí hlavou.


Naučili jsme se toho spousty, co zakrývá naši přirozenost. Měli bychom být štíhlejší, krásnější, uhlazenější, sebevědomější, chytřejší, být lepší než druzí, atd. Všechny tyhle věci mohou nastat (nejen) při focení a z proudu tvoření se začneme zastavovat a brzdit. Ale kdo takové věci doopravdy chce ? Je to naše pravé já ? Nebo kdo to je ? Naše koncepční mysl (ego) to s námi nikdy nemyslí dobře. Jsou to všechny ty super věci, co jsme se naučili a které bereme jako realitu. Ovšem, když si sednu před objektiv a světla v ateliéru, tak jako také to je naprosto neutrální. Jasně, jsou tam umělá světla, prostředí, kde je nějaké plátno, atd. a není to přirozené, ale náš prožitek není odvíjen od toho, kde se nacházíme. To bychom byli obětmi okolností a život by byl pro každého utrpením. Náš prožitek je jen díky tomu, co se nám zrovna mele v hlavě a to, co se nám mele v hlavě dlouho nevydrží, pokud s tím nezačneme bojovat, odhánět to, zpracovávat. Je to myšlenka, která je ze své podstaty přechodná.

Měl jsem tu čest, že jsem nemusel člověka navádět k tomu, aby vyjádřil své pravé já. Dělal to tam někdo jiný (školaBiodanza), který říkal lidem, že se MOHOU projevovat tak, jak je napadne, že mohou projevovat své EMOCE a že žádná není špatná. Lidé si tam hrály a byli spolu. Když jsem tam přišel, viděl jsem cca 140 odlišných lidí. Když jsem odcházel, byli jsme JEDNÍM. Pořád jsme samozřejmě zůstali na povrchu odlišní, ale to co nás spojovalo bylo někde hloubš v každém z nás.

J

Share Button

Více článků na stejné téma :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *