Home » Autentické příběhy » Sebepoznání je cesta k sobě

Sebepoznání je cesta k sobě

Když jsem v březnu vyrazil s českou posádkou na Bali, tak jsem tam potkal sympatickou ženu Mili. Od které mi přistál zajímavý článek v mailu. A který napsal v roce 1994 její manžel. Prý jsem ji napadl já jako představitel tohoto textu, tak jsem si uvědomil, jak je pro mě důležitý seberozvoj – seberealizace v životě, aby život byl kvalitnějším.



Ne náhodou jsem narazila na článek, který v roce 1994 napsal Láďa Grygar, můj bývalý manžel. Jsem přesvědčená, že kdyby dnes žil, napsal by jej znovu a vydal nejen pro jednu skupinu lidí, jak tomu bylo v roce 1994, ale pro všechny lidi, kteří touží prožít plnohodnotný život, protože je nadčasový:

„Sebepoznávání je cesta k sobě, cesta k sobě je cesta k pravdě a lásce, někteří hovoří o cestě k Bohu.

Nestačí v Boha věřit, zpívat o něm a mluvit o něm. Nutno Boha hledat! Hledat znamená mít odvahu prakticky experimentovat. Experimentovat sám se sebou. I když je posilující, že se to děje ve skupině stejně hledajících či pod vedením učitele – zejména do té doby, dokud je člověk závislý na vnější opoře a podpoře – vždycky je to hledání každého jediného z nás. A protože je každý jiný, musí být i jeho hledání, jeho cesta v něčem stejná, v něčem podobná jako u druhých a v něčem jedinečná. Objevit jedinečnost své cesty je velkým úkolem, každého z nás. Zkušenosti a vzory druhých jsou pro nás inspirující, ale mohou být i omezující a stanou-li se dogmatem, jsou nebezpečné. Zde na své jedinečné cestě uvízne velké, množství hledajících. Je to opačný extrém těch lidí, kteří zcela popírají mystickou zkušenost. Ztratit na své cestě životem svou jedinečnost je dobrý způsob, jak se vyhnout sám sobě, svému pravému já, tomu. božskému v sobě… Teprve až dojdu v průběhu sebepoznávání tak daleko, že mám vlastní zkušenost se svou podstatou, že se otevřu celé škále různých vlastních pocitů a emocí, jako je láska, nenávist, radost, smutek, naděje, bezmocnost, nadšení, zoufalství a dalším, pak teprve mohu objevovat podobné pocity a emoce u druhých. To, co důvěrně znám u sebe, mohu vidět u druhých a mít pro ně porozumění. Nejdříve však musím mít porozumění sobě a porozumění pro sebe. Musím se mít rád i ve své nedokonalosti, abych mohl mít rád dostatečně druhé. Mám-li pochopení pro své slabosti, budu schopen vytvořit v sobě psychický prostor pro slabosti druhých. Vrcholem hlubokého porozumění sobě, objevení božského v sobě, se zdá být schopnost vidět božské ve všech živých bytostech… Směr cesty je tedy od sebe k druhým, ne obráceně. Jak vidím sebe, tak vidím svět!

Praktická cesta lásky a k lásce není realizovaná čtením o pozitivním, myšlení, mluvením a zpíváním o lásce a Bohu a přáním, abychom se všichni měli rádi. Nestačí se na sebe usmívat několik dnů v roce. Skutečnou lásku mohu v sobě rozvíjet pouze tehdy, když důvěrně znám v sobě různé emoce, tedy i emoce, ne-lásky. Když v sobě objevím a pocítím strach, vztek, smutek, stud, vinu a porozumím jejich smyslu a souvislostem ve svém individuálním růstu a vývoji. To je možné pouze sebepoznáváním. Sebepoznávání má řadu podob a stupňů obtížností. Od každodenního sebeuvědomování svého těla, svých prožitků, fantazií, myšlenek a vztahů s druhými až po speciální metody a techniky energetické, psychologické, vztahové a tělesné. Kvalita těchto pomůcek na cestě je různá a jejich platnost dočasná, jsou loďkou, která nám pomáhá dostat se přes vodu na pevninu, nic, více. Je velmi těžké se v nich orientovat, protože jejich efekt se převážně projeví s časovým odstupem. Pomůckou při orientací by mohlo být vyřešení zdánlivého rozporu mezi duchovním hledáním a praktickým životem. Anebo nalezení tvořivého propojení mezi osobní mystickou, zkušeností a v souvislosti s tím zkvalitnění smyslu pro realitu. Duchovní hledání jedince pravidelně narušuje vztahy s nejbližšími. Je třeba pak poctivě hledat odpověď, zdali hledání Boha není forma adaptace na citové neuspokojení ve vztazích s nejbližšími, anebo zdali to není forma protestu vůči okolí. Zachovaná schopnost aktivně pracovat a dobré vztahy s lidmi (ne nezbytně se všemi) jsou dobrým kompasem na cestě duchovního hledání.

Mluvit a číst o lásce k Bohu se může stát dobrým způsobem, jak popřít sebe sama, popřít své negativní myšlení a emoce. Je to dobrý způsob, jak zapomenout na ty nejbližší – aspoň na chvíli mezi těmi, kteří posilují můj falešný pocit, že mi rozumějí; pocit, že aspoň někam patřím; falešný pocit, že jsem částí něčeho výjimečného a mocného – kteří nás denně v praktickém životě a povinnostech konfrontují s našimi „špatnými“ stránkami. Může to být způsob, jak utéct od každodenních povinností k iluzi ráje a nesmrtelnosti. Snadný způsob jak snít a ne být, tj. uvědomovat si a prožívat své tělo, své vnitřní nastavení, cítění a myšlení a vztahy s druhými lidmi v přítomnosti.

…Je velkým omylem být za každou cenu a v každé situaci pozitivní a milující. Usmívat se, potlačovat emoce ne-lásky. Jak dlouho to vydržíme? A to mluvím pouze o těch emocích, které si uvědomujeme a můžeme je vůlí a sebekontrolou maskovat. Najednou pak stačí „poslední kapka a pohár přeteče“, my vybuchneme a vztekáme se. Někteří pak mohou mít další nepříjemné pocity, a to výčitky – ty pak nějak zpracováváme a tak to může jít dokola, třeba celá léta. Horší je to s těmi negativními zážitky a emocemi, které si již nepamatujeme, např. proto, abychom jimi nebyli stále ohrožování i v přítomnosti. Ty se nejednou projeví jako příznak tělesný v podobě různých bolestí a svalového ztuhnutí anebo jako nemoc. …Jedním z pozitivních výsledků sebepoznávání je možnost vlastní volby chování a přiměřeností prožívání, a to v souladu s aktuálními okolnostmi. Čím lépe sobě rozumím, tím citlivěji vyhodnocuji to, co na mě působí, ať už zevnitř nebo zvenku. A tím také mohu diferencovaněji reagovat na různé podněty. Mám větší šíři a škálu odpovědí a vědomě volím mezi nimi. Mám-li např. v sobě psychický prostor pro utrpení, odpuštění a lásku – a ten je dán tím, že ho důvěrně znám ve vztahu k sobě – pak mám schopnost se do druhého vcítit a tak cítit v sobě jeho utrpení a mohu se s plným vědomím rozhodnout pro odpuštění. Je to těžké! Sebepoznávání je velmi náročná, bolestná a dlouhá cesta. Bez tohoto opakovaného utrpení bývá méně uvolnění, radosti a lásky, a také porozumění pro utrpení druhých lidí a nakonec všech živých bytostí… Čím více a lépe sobě rozumím, tím jsem vnitřně silnější a odolnější vůči záporným emocím těch druhých. Jejich strach, zlost, smutek, vina a stud mě tolik neohrožuje, protože jsem schopen posoudit reálnost nebezpečí. A tak odlišit reálné nebezpečí od pocitů nebezpečí, které není skutečné a plyne z toho, že nerozumím sobě, druhým lidem a situacím. Plyne z mých fantazií a z mého neuvědomovaného a nepoznaného nitra.

Sebepoznávání je náročná forma bytí, existování, žití, způsob aktivního kultivování sebe v porozumění hloubkám v sobě a spolucítění s druhými. Nespoléhejme pouze na vnější síly. Jsou období a chvíle, kdy je nutně potřebujeme, ale měl by přijít u každého čas, kdy převezme zodpovědnost sám za sebe a na čas za ty, pro které se stal „vnější silou“. Oporou a jistotou tak silnou, že až přijde čas toho druhého, nebude mu bránit v odpoutání a v převzetí v odpovědnosti za sebe. To je koloběh života, ale ne všichni mají odvahu a sílu aktivně a tvořivě se v něm realizovat.

Realizovat to božské v nás, společné všem“.

Článek převzat od Mili Burešové – její web ZDE.

Share Button

Více článků na stejné téma :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Name *
Email *
Website