Loading…

Pomáhám lidem ke spokojenějšímu životu

Chcete být spokojenější, méně vystresovaní a produktivnější v práci i osobním životě ?
Napište mi a popovídejme si o Vás

Jak jsem na střední opřel žebřík o špatnou stěnu s názvem ŠTĚSTÍ

Podle jednoho internetového webu je deprese patologický smutek. Přijde mi to jako konstantní špatná nálada.

Když jsem byl na střední škole, tak jsem si neuvědomoval, že každým dnem si kráčím k “depresi”. Nebo spíše k sebedestrukci. Ráno jsem věřil stejné písni, která se mi odehrávala na pozadí  mé mysli. “Vidíš, zase si k ničemu, když kráčíš do této školy. Co si o tobě druzí pomyslejí ? Kam si to dotáhl, atd. Od tramvaje až po školu jsem toho měl plnou hlavu. Je pravdou, že škola střední na kterou jsem chodil neměla dvakrát dobrou pověst. A já si někde tam v koutku duše přál být jinde. Mezi holkami, učit se jazyky. To je to jediné, co mne napadalo. Nevěděl jsem, co doopravdy chci… Čím víc jsem poznával školu, tím víc jsem se utvrzoval v pravdivost myšlenek, které mi výřili hlavou. Ó Jirko, ty jsi opravdu neschopný. Všichni na to prdí, jsi v prostředí, které na to prdí. Přestával jsem se pomalu učit a svaloval vinu na ostatní. V tomhle přemýšlecím módu o sobě jsem se druhým rokem prokousal k silné nanávisti na sebe, která se zrcadlila v mém obličeji. Bylo to krásně vidět na veřejnosti. Jirko, co to máš v obličeji ? Ale beďar. Snažil jsem se ho jakkoliv vymáčknout, ale nic. Rudý, veliký bolák v obličeji. Nebyl to beďar, ale bolák. V životě jsem nic podobného neviděl a pan doktor na kožním mi říkal, to bude na chirurgii.

Už tenkrát v 17 letech jsem věděl, nene, nikdo mi nebude řezat do obličeje. Na mastičky jsem moc nedal od kožních lékařů. NĚCO VE mne VĚDĚLO. Někdo tomu říká zdravý rozum.

Jednoho dne, když jsem se dostal na “samotné dno”. Když jsem vůbec nebyl ve skutečném životě, ale v tom vymyšleném ošklivém scénáři své mysli. Nevadilo by, že se mi takové myšlenky motají hlavou, ale já jim srdcelibně věřil. Věřil jsem, že vše, co se mi točí hlavou o mne, lidech a životě je PRAVDA. Tak jsem řekl a dost! Já uspěji. Já něco zvládnu a ukážu ostatním, že za něco stojím. Víte, nejen střední škola se mi nelíbila, k tomu jsme se ještě stěhovali. A nedařil se mi ani stolní tenis (hrál jsem jej několikátým rokem závodně) dle mé představy… Připadal jsem si jako neschopný. Věčně bez chuti, nálady, unavený a apatický. Neměl jsem deprese, měl jsem jako oddych svůj herní svět. Ale mé okolnosti nebyly vůbec růžové a já v té své  nízké představě o sobě nedokázal udělat krok na obchodku.

Podařilo se mi silně naštvat na sebe. Chtěl jsem něčeho dosáhnout. A následující dny jsem nacházel na internetu krásné barevné fotografie a spousty chvály na ty nádherná díla. Říkal jsem si, wau to je nádhera. Ti fotografové jsou borci a napadlo mne, já takových fotografií také dosáhnu! Nevěděl jsem jak. Co se všechno naučím, koho poznám a co zažiju. Ale jediné co jsem věděl je, že chci mít ty fotografie a to uznání. Nerajcovalo mne nikdy být fotografem, umět dovednosti jako on, ale je pravdou, že se mi vždy líbily hezké fotky a krásy života.

Postupem času jsem viděl, jak se věci dávají do pohybu. První fotografická kniha, registrace na fotoserver a první fotografie, které jsem cvakal na kompakt. Nepotřeboval jsem plán, strategii jak se tam dostanu. Nápady postupně přicházeli a já se vydával do akce za těmi zajímavými. Spousta kritiky mě ale nezastavovala. Najednou mě něco zevnitř popohánělo. Věnoval jsem tomu spousty času. Brouzdání po fotoserverech, zkoumání fotografií, učení se s fotoaparátem a brigáda v 17.letech, abych si mohl koupit zrcadlovku. Najednou jsem vnímal, že jsem v životě. Že mám pro co žít a vevnitř jsem věděl, že to jednoho dne budu mít ty krásné, technicky skvělé fotografie. To byla VIZE spojená s některými cíli jako je vyhrávat soutěže, mít výstavy, kalendář, prodávat fotografie a na konci toho všeho podtrženo a sečteno. BÝT UZNÁVANÝ. To jsem si myslel, že mi pomůže k tomu cítit se skvěle. Ale bylo to jako si myslet, že země je placatá. Nebo, že neexistuje gravitace a tak potřebuji nosit batoh se zátěží, abych neodletěl.

No jo, ale nic takového se nestalo, chyba lávky, pořád mi v hlavě běhali podobné myšlenky a já jim směle věřil. Díky myšlenkám a né okolnostem mého života jsem se cítil blbě. Oh, to jsem o tom neměl ani trochu páru. Ale přál jsem si něco, lezl jsem na nějakou zeď, o kterou jsem měl opřený žebřík, která byla mylná. Vylezl jsem na pomyslný žebřík a uviděl nádherné snímky, krásnou cestu, která mne bavila. Bavilo mne jít do těch nápadů, které s fotografickou vizí přicházeli. Vidět posun věcí. Bylo to nesmírně super. Objevil jsem o sobě spousty věcí a naučil se dost. Avšak příjemné pocity tam nebyly a já byl opět naštvaný. A zase jsem začal hledat kolem sebe, co mi přinese radost, štěstí…

Inspirujte se, kde leží opravdové štěstí, radost a duševní pohoda 🙂

Share Button

Více článků na stejné téma :-)

Napsat komentář